Dětské proč

Jako malý jsem pozoroval hvězdy a divil jsem se, že nespadnou.

Přeci se ničeho nedrží! Když já jsem vylezl na strom a pustil se, spadl jsem dolů.

Občas, když zavřeš oči,

začneš opravdu vidět.

Jsem snad nešika?

Vzal jsem do ruky kámen . Pustil jsem ho a on také spadl na zem.

Nedalo mi to. Chtěl jsem to zkusit ještě jednou. V tom mě něco udivilo.

Zjistil jsem, že znovu vylézt na strom je těžší, než z něj spadnout,

Znovu zvednout kámen je opět těžší, než jej pustit.

„Proč tomu tak je“, ptal jsem se okolí.

„Proč je těžší věž z kostek postavit, než zbořit.“

„Proč je těžší partnerský vztah vytvořit než rozbít?“

A tak podobně jsem přemýšlel i o dalších věcech v celé době dospívání. „To je přeci přitažlivostí zemskou“ – vysvětlovali mě to dospělí.

„Všechno hmotné je přitahováno k povrchu Země“, můj údiv ještě zesílil. Přemýšlel jsem o tom do svých 14. let. Pak mě život uštědřil hodně silnou ránu.

 

Lidská duše

Můj strýc měl nehodu na motocyklu. Rozbil se o strom. Lékaři mluvili o klinické smrti. Zastavil se tlukot srdce, plíce vypověděli službu, mozek to samé a strýc přestal žít. Lékaři jej stejně v této bezvýchodné situaci dovedli zachránit. Vrátili jsme ho do života, něco tu však nehrálo.

Strýc mi vyprávěl, že všechno viděl. Nepamatoval si úder do stromu, ale uměl jasně popsat všechno, co následovalo. Odkudsi shora viděl své bezvládné tělo. Pozoroval sbíhající se lidi, Jak se chytají za hlavu, jak se snaží hýbat jeho končetinami. Strýc se divil, o co se ti tam dole snaží, necítil žádnou bolest, naopak nesmírnou lehkost a pokoj.

Pak byl převezen do nemocnice na chirurgii. Nepamatoval si úder do stromu, ale uměl přesně popsat shora co se s ním dělo. Pak ještě světlo bílé jako sníh, které jej z vrchu přitahovalo. Lékaři říkali něco o halucinacích, něco jako důsledek silných analgetik. Strýci řekli, nemůžete si nic pamatovat – těžké bezvědomí a klinická smrt.

Z toho, co jim následně řekl strýc, tak všem spadl úsměv a brada. Popsal jim totiž průběžnou operaci. Ačkoliv byl v celkové amnézii – tedy ve ztrátě vědomí. Strýc popsal lékařům, jaké nástroje používali, nebo o čem se spolu bavili a také nakreslil obrázek kde kdo stál a co dělal.

Jeden lékař procedil mezi zuby „Lidská duše“.

S úctou Milan Hloušek