Svět za hmotou

Jako mladý jsem byl skutečně plný otázek a ptal jsem se každého, vědců, učitelů materialistických i duchovních. Jedno mě zaujalo: náboženství a věda se neshodují!

Vědci dokonce i počátek Vesmíru /tzv. velký třesk/ označili za náhodu.

Každá z částí našeho těla ví absolutně, jak a kdy má přesně fungovat

Člověk sám je pouze jedním z mnoha biologických systémů, fungujících nejen v rámci přírody, ale celého vesmíru, který má svou svobodu rozhodování. Žijeme 7 – 8 desetiletí, máme miliardy buněk, které neustále v našem těle pracují.

 

Vesmír chce, abychom pochopili:

Nemůžeme ovlivnit úplně všechno, co se nám přihodí, ale vždy můžeme ovlivnit to, jak k tomu přistoupíme.

 

Vesmírný běh se každým okamžikem stará o drama našeho života. Ale současně nám pomáhá tímto dramatem projít. Fyzické objekty nejsou v prostoru, nýbrž jsou prostorově rozšířené.

 

A k čemu je vesmíru hmotný svět a přitom na hmotě, až tak nezáleží.

 

Psal se rok 1906, když doktor Duncan MacDougall (1866-1920, USA – praktika ve městě Hawerhil) užasle pohlédl na ručičku obřích, ale přesných vah, které nechal sestrojit tak, aby se na něj vešla dát celá postel. Pokaždé váha stejná. Vážily s přesností 5 gramů. Pan doktor jimi monitoroval hmotnost umírajících pacientů. Ukázala úbytek hmotnosti v rozmezí 14 až 28 gramů, tedy v průměru jednadvacet gramů.

Ostatní lékaři si s tím marně lámaly hlavy.

Váhový rozdíl – úbytek nemohl být způsoben zaviněným z dechu, pocení kůže, ani výdech z plic.

U jednoho z pacientů a jednoho případu, kdy pacient zemřel klinickou smrtí. Ubylo těch 21 gramů a po navození života, měl pacient váhu původní.

Milan Hloušek